Pavel Veverka

Jaký tým SK Šestajovice aktuálně trénuješ?
Starší žáci 2011-2012.
Jak dlouho se věnuješ fotbalu v SK Šestajovice?
To teda musím hluboko do minulosti. První žákovské mužstvo, které jsem začal trénovat v roce 1983, jsou nyní prakticky moji vrstevníci s kterými se potkávám na fotbale stále a společně jsme při zápasech A mužstva velmi chytří. Tehdy byli mými prvními svěřenci: starosta Roman Hrdlic, čestný předseda Libor Báša, Jirka Nedomlel, Marek Hrdlic, kluci Nezbedové, kluci Brtkové, Červenkové, Vančurové, Cónové, Králové atd. Shrnuto podtrženo mým prvním svěřencům je v této době 45 – 57 let. V SK Šestajovice jsem trénoval 1983-1988 žáky, 1994 – 2016 postupně od přípravky až po A muže AFK Slavoj Podolí a od 2018 SK Šestajovice od mladší přípravky až po starší žáky.
Co tě na práci trenéra nejvíc baví?
Teď už vím, že mě nejvíc baví, když mají kluci radost z tréninku. Když to ladí a jede to jak po drátku. Naučit je něco, na co by si nevěřili. Teď si opravdu trénování užívám postupně s kluky ročníku 2010 (9) – 2013. Jsou vesměs pracovití, a hlavně jsou fajn parta a doufám, že aspoň někteří dorostou až do našeho A týmu.
Co považuješ za svůj největší trenérský úspěch?
Úspěch, trenérský úspěch ani nevím. Snad když se podaří dát dohromady fajn partu kluků a vzájemně si věříme a respektujeme to je úspěch a pak se odměníme vítězstvím v soutěžích nebo na turnaji. Teď už mám postupem doby nadhled - vítězství je krásný pocit a porážku se snažím přijmout s nadhledem (samozřejmě, že tlak se mi někdy pěkně zvedne).
Na jakou vtipnou situaci z trénování nejraději vzpomínáš?
Nevím, ona ta situace je vtipná až po delší době, když opadnou emoce. Poslal jsem občas někoho do kabiny, když dělali blbosti při tréninku. Maminka přinesla svěřenci hranolky během tréninku neb se jí zdál syn vyčerpaný. Nastoupil na trénink v džínách, protože mu maminka nedala tepláky do batohu a ve 12 letech si ještě nezvládá zabalit sám. Vždycky řeknu - tak jsem si myslel, že už mně nic nepřekvapí.
Jakému týmu mimo SK Šestajovice fandíš?
Sparta Praha je srdcovka a samozřejmě i SK Jirny, kde jsem s fotbalem začínal a mám tam i své bývalé spoluhráče.
Co bys popřál SK Šestajovice ke 100. narozeninám?
Hodně úspěchů všem fotbalistům, fotbalistkám, trenérům a výboru SK Šestajovice. Hodně gólů, hodně bodů neb čím víc gólů dáme, tím víc bodů máme. Poděkování všem těm starým fotbalovým kamarádům, nynějším i bývalým činovníkům a vzpomenout i na ty kluky co už hrají ten nebeský fotbal.

Petr Woller

Jaký tým SK Šestajovice aktuálně trénuješ?
Starší žáci = StrŽi
Jak dlouho se věnuješ fotbalu v SK Šestajovice?
To opravdu přesně říct neumím. Před cca 13 lety jsem byl zodpovědný rodič, co vozil děti na turnaje, zápasy a fotil je s medailí. Později jsem se dostal k zavazování tkaniček a podávání lahví. U StrŽů jsem cca 5 let, kdy jsme dostal od Jardy Záhoře důvěru k dělání zápisů a zapisování skóre na tácek od klobásy a následně do systému. Postupem času se Jarda rozhodl směřovat svoji kariéru ke správcovství hřiště a já zůstal u StrŽů.
Co tě na práci trenéra nejvíc baví?
Jednoznačně lidi – naši kluci – i když posunem z  MlŽů a do Dorostu se naše skupina pravidelně mění. Ale stále to jsou naši kluci. U některých mám fotky, kdy jim chybí 1. zuby a teď je vidím randit s holkama po Šestajovicích. Trenér Pavel – a jeho fungování, styl humor a Jarda se svými příběhy neuvěřitelné množství True Story.
Co považuješ za svůj největší trenérský úspěch?
Za plnohodnotného trenéra jsem ve chvíli, kdy je Pavel pryč. Jasně že máme k dispozici skupinu těch, co dobře a rádi poradí. Zápasově jsem začal v Hovorčovicích hanebnou porážkou. Postupně se moje skóre lepšilo až k památnému zápasu s Kostelcem nad Černými lesy. Šlo o jarní odvetu a po neuvěřitelně napnutém průběhu jsme vyhráli 3:1. Co pro mě bylo nezapomenutelné, že i osazenstvo zahrádky s pivkem v ruce a lidé, co byli tou dobou na hřišti, na kluky koukali, fandili, spílali rozhodčímu a po vítězství byli nadšení nejen z výsledku, ale i z předvedené hry.
Na jakou vtipnou situaci z trénování nejraději vzpomínáš?
Myslím, že vtipné chvíle prožíváme každý den, ať už to je od kluků nebo z okolí. Ale jedna scénka zlidověla. U StrŽů máme „pokuty“ za sprostá slova, pozdní příchod na zápas a podobně (20,-). Peníze máme jako příspěvek na oslavu konce sezony. Když došlo na placení, nejmenovaný hráč (celkem za ½ roku pokuty za 180,-) řešil, že neví, z čeho to zaplatí, protože bystrá maminka mu opravdu neuvěří, že v červnu potřebuje 200,- na školní pomůcky.
Jakému týmu mimo SK Šestajovice fandíš?
KS – Slavia Praha. Máme to krásně rozdělené Pavel Sparta já Slavia, ale klape nám to i když někde je teď cca -7.
Co bys popřál SK Šestajovice ke 100. narozeninám?
Ať mají všichni, co se o fotbal v Šestajkách starají, stále energii a chuť pokračovat, ať se stále plní minipřípravky novými nadějemi a hlavně, ať je to pro všechny zábava.

Michael Brůček

Jaký tým SK Šestajovice aktuálně trénuješ?
Trénuji tým mladších žáků „Buldoků“
Jak dlouho se věnuješ fotbalu v SK Šestajovice?
Je tomu 5 let, když jsem byl osloven při náboru dětí, zdali bych právě tyto začínající fotbalisty a fotbalistky nezačal trénovat a zůstal jsem u toho dodnes, i když dnes již v jiné kategorii.
Co tě na práci trenéra nejvíc baví?
Baví mě práce s dětmi, vidět jejich rozvoj, snažit se ovlivnit jejich chování v kolektivu. Učit děti disciplíně a povinnostem, které fotbal přináší i na té nejnižší úrovni a mohou si je přenést i mimo fotbalový život.
Co považuješ za svůj největší trenérský úspěch?
Asi to, že je vidět na klucích fotbalový progres každým rokem. Umisťujeme na předních příčkách v našich kategoriích. Ale asi největším úspěchem bylo nejdříve 3.místo na mezinárodním turnaji v Rakousku (Salzburg) a poté první místo na mezinárodním turnaji v Českých Budějovicích. Na těchto turnajích jsme měli možnost v naší výkonnostní kategorii porovnat síly s týmy Rakouska, Německa, Polska, Litvy, Slovenska a dalších zemí. Myslím, že jsme byli vůbec první tým ve 100 historii SK Šestajovice, který se zúčastnil mezinárodního turnaje za hranicemi České republiky.
Na jakou vtipnou situaci z trénování nejraději vzpomínáš?
Asi na tu, kdy na hřiště v Šestajovicích během chvíle padla taková mlha, že jsme museli ukončit trénink, protože jsme na sebe neviděli a poté jsme nemohli ani najít míče, které byly na hřišti. To jsem nikdy nezažil.
Jakému týmu mimo SK Šestajovice fandíš?
Fandím SK Slavia Praha, Viktorce Plzeň (protože jsem v Plzni vyyrůstal) a ze zahraničních klubů Manchesteru City.
Co bys popřál SK Šestajovice ke 100. narozeninám?
Přál bych si, aby fotbal v Šestajovicích měl co nejširší základnu, protože pouze tak může fotbal v Šestajkách žít i nadále a být tady i dalších 100 let. Vychovávat fotbalisty a fotbalistky nejen pro A tým dospělých, ale třeba i pro nějaký věhlasný klub. Byl bych rád, aby zde vždy byla super parta fotbalových nadšenců trenérů a vedení, kteří vykonávají činnosti na úkor svého volného času. Bez srdcařů by to prostě nešlo.

Josef Budský

Jaký tým SK Šestajovice aktuálně trénuješ?
Mladší žáci B - Panteři
Jak dlouho se věnuješ fotbalu v SK Šestajovice?
Trénuji druhým rokem.
Co tě na práci trenéra nejvíc baví?
Těší mě, že jsme fajn parta jak s ostatními trenéry, tak s našimi kluky a Eliškou. A i když to občas tak nevypadá, baví mě sledovat, jak se naši hráči a hráčky pomalými krůčky zlepšují.
Co považuješ za svůj největší trenérský úspěch?
Za největší úspěch považuji, když jsou kluci a Eliška v úzkých během zápasů, ale nevzdávají se a bojují až do konce. Toho si na nich hodně cením a vážím.
Na jakou vtipnou situaci z trénování nejraději vzpomínáš?
Nejvíce mě pobaví, když někdo z hráčů přijde na trénink a zjistí, že nemá kopačky.
Jakému týmu mimo SK Šestajovice fandíš?
Mám rád FC Barcelonu.
Co bys popřál SK Šestajovice ke 100. narozeninám?
Klubu přeji v prvé řadě vše nejlepší k té krásné „stovce“ A přeji hodně štěstí celému klubu, ať se i nadále rozrůstáme, jsme úspěšní a ať je z nás i nadále dobrá parta.

Martin Ďuriš

Jaký tým SK Šestajovice aktuálně trénuješ?
Mladší žáci “B” Panteři
Jak dlouho se věnuješ fotbalu v SK Šestajovice?
Trénuji tuším pátým rokem, začínal jsem u mladší přípravky a jelikož bylo dětí více, a cílem trenérů bylo, aby si zahráli všichni, rozdělili jsme přípravku na Pantery a Buldoky a spolu s Pantery jsem šel postupně přes starší přípravku do mladších žáků.
Co tě na práci trenéra nejvíc baví?
Na trénování dětí mě nejvíce baví jejich nadšení a chuť sportovat. Ať už jde o kluky, ale máme v týmu i Elišku, která dělá mimo fotbal i gymastiku. Na tréninky chodí pravidelně 14-15 Panterů. Trénování beru i já jako odreagování od pracovních povinností. Mám radost, že i můj syn Matyáš stále na fotbal chodí, i když ho někdy dost cepuju. Nevýhoda syna trenéra. Ale kdysi ho fotbal moc nezajímal, teď se těší na každý trénink a už byl se mnou na pánské jízdě v Lipsku na Bundeslize a těší se, až ho vezmu do Londýna na Arsenal. Nechci zapomenout také na rodiče, kterým chci tímto poděkovat za to, že děti podporují, fandí jim, vozí je, utěší po prohře, oslaví s nimi slavné výhry a ať vzpomínám, jak chci, nevybavuji si žádné negace ze strany rodičů, jak to bohužel často ve sportu bývá zvykem.
Co považuješ za svůj největší trenérský úspěch?
Někdo považuje za trenérský úspěch výhru na turnajích, umístění v tabulce, ale já to takto nemám. I když taky rád vyhrávám, tak pro mne je největší úspěch, že počet Panterů se každým rokem zvyšuje, děti na fotbal chodí rády a nedávají přednost tabletům, mobilům a fotbal si přijdou zahrát naživo, a ne na playstationu. Za úspěch považuji i to, že i když dostaneme v neděli výprask (především tedy proto, že jsme B tým a hrajeme stejnou soutěž jako A týmy) tak se Panteři otřepou a v pondělí jsou všichni plní energie na tréninku.
Na jakou vtipnou situaci z trénování nejraději vzpomínáš?
Těch momentů, kdy se zasmějeme je hodně, ale já rád vzpomínám na to, jak jsme jeli vlakem asi 7 hodin na turnaj do polského Krakowa a když jsme s jedenácti Pantery vystoupili na nádraží, před námi další hodina chůze přes půl města na ubytování a v prvních 10 minutách po tom, co jsme absolvovali asi milion dotazů ve vlaku, se všech 11 Panterů postupně přišlo zeptat, co budeme mít na večeři. To jsme měli s trenéry fakt pocit takové usměvavé bezradnosti.
Jakému týmu mimo SK Šestajovice fandíš?
Jsem opravdu velký fanoušek Londýnského Arsenalu už asi 30 let. Jezdím do Anglie na fotbal s kolegou několikrát ročně, nejen na Arsenal, ale i na utkání jiných anglických týmů. Fotbalem žiju od malička, neumím si bez fotbalu alespoň na televizní obrazovce svůj život v podstatě představit. Tedy především bez toho anglického
Co bys popřál SK Šestajovice ke 100. narozeninám?
Popřál bych klubu minimálně dalších 100 let. Ať je v klubu stále plno srdcařů jako doposud. V klubu jsou fakt super lidé, ať už trenéři, kteří tráví svůj čas s dětmi s touhou je posunout a zlepšit často na úkor svého času s rodinou, tak i ve vedení klubu vč. správce jsou skvělí lidé, kteří stále hledají možnosti, jak klub posunout. Velký bonus je nafukovací hala, kde můžeme celou zimu trénovat. Přál bych nám všem nové fotbalové zázemí na hřišti. To vše je v blízkém plánu a je super, že obec tyto aktivity podporuje a stará se o sportovní vyžití v Šestajovicích. Děkuji za to.

Libor Martinček

Jaký tým SK Šestajovice aktuálně trénuješ?
Momentálně působím u mladších žáků - Tým Panteři.
Jak dlouho se věnuješ fotbalu v SK Šestajovice?
K SK Šestajovice jsem se připojil jako asistent trenéra Martina, který tuto kategorii vede už delší dobu. Do Šestajovic jsme se s rodinou přestěhovali poměrně nedávno, takže je to pro nás nová kapitola. Předtím jsme žili v Újezdě nad Lesy, kde jsem několik let trénoval děti od těch nejmenších až po mladší žáky.
Co tě na práci trenéra nejvíc baví?
Jednoznačně práce s dětmi. Baví mě snažit se je přivést ke sportu, hlavně k fotbalu. Když si nakonec vyberou jiný sport, beru to ale taky jako úspěch. V dnešní době, kdy děti tráví hodně času u mobilů a elektroniky, je pohyb čím dál větší výzva. O to víc mi záleží na tom, aby sportovaly, ať už v klubu, nebo i ve volném čase. Čím víc se hýbou, tím lépe. Zároveň si vážím dobrého zázemí klubu a spolupráce s ostatními trenéry napříč kategoriemi, protože to se hodně promítá do kvality tréninků i celkové atmosféry.
Co považuješ za svůj největší trenérský úspěch?
Asi nemám jeden konkrétní úspěch, který by se dal měřit výsledky nebo trofejemi. Největší radost mám z toho, že se v posledních letech daří přivádět k fotbalu čím dál víc dětí a že u něj chtějí zůstat. To je podle mě ta největší odměna pro všechny trenéry. Děláme to proto, že nás práce s dětmi baví, i když skloubit běžný život s trenérskými povinnostmi není vždy úplně jednoduché.
Na jakou vtipnou situaci z trénování nejraději vzpomínáš?
Takových momentů je spousta, hlavně u mladších dětí. Třeba když si dítě při střídání vytáhne svačinu, protože má zrovna hlad. Nebo když během zápasu trhají trávu, dělají „letadlo“ či kolotoč, případně se rozhodnou, že už chtějí domů a prostě odejdou ze hřiště. Úsměvné jsou i situace, kdy dítě dá gól, začne ho slavit a až pak zjistí, že si vlastně dalo vlastní branku. A někdy úplně stačí, aby nad hřištěm přeletělo letadlo nebo projel traktor a fotbal jde stranou. Naštěstí se s podobnými situacemi v naší kategorii již nesetkáváme.
Jakému týmu mimo SK Šestajovice fandíš?
Mimo SK Šestajovice fandím SFC Opava. V tomto klubu jsem působil od minipřípravky až po starší dorost, takže je to pro mě pořád taková srdeční záležitost.
Co bys popřál SK Šestajovice ke 100. narozeninám?
Přál bych klubu, aby se mu dařilo minimálně dalších sto let a aby dokázal navázat na to, co se tu vybudovalo. Aby fotbal dál přitahoval děti, které se mu budou chtít věnovat, i trenéry, kteří je budou podporovat a posouvat dál. Důležité je zachovat tradici a komunitu kolem klubu. Fotbalové hřiště totiž nevnímám jen jako místo sportu, ale i jako prostor setkávání lidí – kde si mohou popovídat, užít společnou atmosféru a dát si dobré pivo.

Honza Demjan

Jaký tým SK Šestajovice aktuálně trénuješ?
Aktuálně trénuji spolu s Lukášem Neumannem starší přípravku.
Jak dlouho se věnuješ fotbalu v SK Šestajovice?
Trénuji v SKŠ pátým rokem. Začínal jsem u mini-přípravky jako výpomoc u Jardy Noska. Se svým synem jsem postupně šel přes mini-přípravku až do aktuálně starší přípravky.
Co tě na práci trenéra nejvíc baví?
Určitě je to práce s dětmi, s kolektivem. Baví mě snažit se je přivést ke sportu, motivovat, rozvíjet. Často si nakonec vyberou jiný sport, ale to nevadí. V dnešní době, kdy děti tráví hodně času u mobilů a televize, je nedostatek pohybu čím dál větším problémem. Právě proto je sport v jakékoli podobě důležitý. 
Učit děti týmovému duchu, disciplíně a povinnostem, které fotbal přináší, a mohou si vše dále přenést i mimo „fotbalový život“.
Co považuješ za svůj největší trenérský úspěch?
Určitě loňská sezóna, kdy jsme na podzim postoupili s tehdy mladší přípravkou do Elite skupiny Prahy-východ v jarní části soutěže. Kluci dokázali často vyvážit rozdíl ve „fotbalové kvalitě“ nasazením a srdíčkem. Ale více než fotbalové výsledky mě těší velmi dobrá týmová atmosféra, podpora rodičů a zapálení kluků pro fotbal.
Na jakou vtipnou situaci z trénování nejraději vzpomínáš?
Při trénování či zápasech mladších zažijete opravdu hodně zábavných momentů. Například, když někdo z kluků přijede na zápas a zjistí, že nemá kopačky. Jednou se nám i stalo, že doma zabalili kopačky staršího bratra, které byly o několik čísel větší. Naštěstí se hrálo doma, takže maminka ihned jela domů je vyměnit.
Jakému týmu mimo SK Šestajovice fandíš?
Fandím FK Teplice – moje srdcovka, pocházím z Teplic, kde jsem vyrůstal a v mládí začínal s fotbalem jako brankář. Postupně jsem přešel z velkého fotbalu přes sálový fotbal k brankářskému řemeslu ve florbale, kterému se stále aktivně věnuji. Ze zahraničních klubů fandím Borusii Dortmund.
Co bys popřál SK Šestajovice ke 100. narozeninám?
„Šestajkám“ bych popřál do dalších let hlavně dostatek do fotbalu zapálených dětí, rodičů a trenérů. Skloubit soukromý život s trenérskými povinnostmi je občas výzva. Ať dál fotbal a SKŠ přitahuje děti i mládež, baví všechny. A hlavně zachovat tradici a kontinuitu klubu… Máme velkou výhodu v možnosti trénování během zimy v nafukovací hale. Važme si toho! Doufejme i ve zlepšení fotbalového zázemí, které si Šestajky opravdu zaslouží!

Lukáš Neumann

Jaký tým SK Šestajovice aktuálně trénuješ?
Starší přípravka
Jak dlouho se věnuješ fotbalu v SK Šestajovice?
K tomu se váže pro mě osobně nezapomenutelná historka – jistí trenérští bardi pozorovali z pergoly od Daschů cvrkot na hřišti, kde jsme se synem Matym trénovali přihrávky „z jedné“ za běhu a asi jsme zaujali, takže pak už jsme se pod vedením Jardy Noska s dalšími tatínky ujali občasné výpomoci v tréninku minipřípravky a od sezóny 23/24 jsme s kolegou Honzou sbírali zkušenosti u Aleše Fišera a trénování mladší přípravky. Sezónu poté jsme se ujali trénování plnohodnotně, takže teď končíme druhou sezónu u aktuálně starší přípravky.  
Co tě na práci trenéra nejvíc baví?
Asi je to to, co si uvědomuji až nějak zpětně – že vlastně devítiletí kluci už umí spoustu dovedností, které nejsou samozřejmostí běžným smrtelníkům-nefotbalistům. Jsou rychlí, techničtí, důrazní, s balonem toho dokáží fakt hodně. Samozřejmě mě baví ta míra řevnivosti, s jakou se vrhají do bitev, a taky řádně prožívat přátelská nebo mistrovská utkání. Ten společný adrenalin je nenahraditelný.
Co považuješ za svůj největší trenérský úspěch?
Nestydím se za to, že mě baví s kluky vyhrávat. Takže snad nějaký ten úspěch z turnajů; loni jsme úspěšně čelili všem týmům v elitní skupině mladší přípravky včetně Nehvizd, Čelákovic či Zelenče. Za úspěch považuji, že kluci jsou do fotbalu zažraní, o čemž svědčí stálá přítomnost 14-15 borců na každém tréninku.
Na jakou vtipnou situaci z trénování nejraději vzpomínáš?
Každý trénink či zápas s sebou nese situace, kdy si člověk uvědomí, že nejdůležitější je zavázat si správně tkaničky, mít v batohu po ruce banán, obstřik na bolístky nebo něco rádoby vtipně glosovat. Nejraději mám takové ty rituály - před zápasem se povzbudit, po zápase si společně zakřičet nebo skočit rybičku směrem k zaplněným šestajovickým ochozům.
Jakému týmu mimo SK Šestajovice fandíš?
Ač jsem byl v mládí sparťanem, tak v současnosti fandím nikoliv profíkům, jako spíš kdekoliv tam, kde se fotbal dělá srdcem a nadšením, kam si můžu dojet na kole pro potřebnou míru vzruchu, dobrou klobásu a doušek tekutého chleba.  
Co bys popřál SK Šestajovice ke 100. narozeninám?
Nadále tak obětavé vedení, trenéry a sympatické rodiče.

Miroslav Vít

Jaký tým SK Šestajovice aktuálně trénuješ?
Mladší přípravku
Jak dlouho se věnuješ fotbalu v SK Šestajovice?
S malou přestávkou to bude skoro už 15 let. Od nějakých 4-5 let tady působím jako hráč, prošel jsem všemi kategoriemi až do našeho A-týmu. Na začátku této sezony jsem přijal novou výzvu v podobě trénování. Za celé ty roky, co tu hraji, se u naší věkové kategorie vyměnilo dost trenérů, takže inspirace mám spoustu, hlavně od Aleše Fišera a bratrů Lorenců.
Co tě na práci trenéra nejvíc baví?
Určitě to budou tréninky, ale hlavně zápasy, kde vidíte kluků první výhry, góly, tu nepopsatelnou dětskou radost, ale samozřejmě také prohry, po kterých jsou kluci vždycky smutní a ačkoliv se jim snažíte vysvětlit, že to k fotbalu patří stejně jako výhry, tak občas ukápne i nějaká ta slzička.
Co považuješ za svůj největší trenérský úspěch?
Jsem mezi trenéry nováček, takže moc nevím, co bych měl považovat za úspěch, ale asi to bude to, že jsem do trénování vůbec šel, beru to jako novou výzvu a zároveň se chci pokusit z kluků udělat co nejlepší fotbalisty, aby nám tu v Šestajovicích vykopali třeba i nějakou tu lepší soutěž a my se na ně mohli s radostí a nadšením chodit koukat.
Na jakou vtipnou situaci z trénování nejraději vzpomínáš?
I za tak krátkou dobu, co jsem u kluků se stalo několik vtipných situací. Ovšem z jedné mám občas noční můry. Na prvním zápase, když se kluci oblékali poprvé do dresů tak měli vše perfektně spárované dres, kraťasy a stulpny. Rodiče jim pomáhali, takže jsem odešel z kabiny, aby tam byl dostatek prostoru. Po chvíli začali vybíhat na hřiště jeden po druhém a většina kluků vyběhla s chrániči na štulpnách (pozn. štulpny jsou určeny na zakrytí chráničů). Všechny jsem obešel a řekl jim, že to mají obráceně a odpověď byla z 90% stejná „to nevadí, vy si ani nedokážete představit, jak je těžké se do toho dostat, převlékat si to teda nebudu“
Jakému týmu mimo SK Šestajovice fandíš?
Kromě Šestajovic nosím v srdci ještě dva kluby. AC Sparta Praha je jedním z nich, nejúspěšnější, největší a nejlepší český klub v historii, prostě královna všech. Přivedl mě k ní můj táta, když jsem byl ještě malý kluk, dodnes jsem mu za to neskutečně vděčný. A jelikož jsem obrovský fanoušek Lea Messiho, tak ten druhý klub je FC Barcelona.
Co bys popřál SK Šestajovice ke 100. narozeninám?
Tak chtěl bych popřát samozřejmě ještě minimálně tu jednu stovku. Hlavně si přeji, aby všichni lidi co jsou v klubu a baví je to, počínaje naším skvělým správcem Jardou přes všechny trenéry až po vedení, tak aby u toho zůstali co nejdéle a bavili se tím naším fotbalem.